... Faraonský Pes

Jméno i zevnějšek faraónského psa v nás vyvolávají představy faraónů a pyramid. Leží však skutečně kořeny tohoto plemene až ve Starém Egyptě?

Za časů faraónů
V srdci Nubie, což bylo za starých časů nezávislé království a pak vazalský stát na jihu dnešního Egypta, leží skalní chrámy Abu Simbel. Tyto dva chrámy byly postaveny v letech 1290 až 1224 před Kristem za vlády jednoho z nejmocnějších egyptských faraónů Ramsese II. V těchto chrámech byla nalezena tři vyobrazení, která se velice podobala faraónskému psu dneška.
Ale i v hrobce Antefa II, faraóna z Jedenácté dynastie z doby 2300 před Kristem, byly nalezeny podobné kresby. Zvláštní na tu dobu je, že pes stojí ve vodorovné pozici, tak jak pes běžně stojí na svých nohách.

V roce 1992 objevil Howard Carter Tutanchamónův hrob. Tento mladý faraón z Osmnácté dynastie Staré říše v době od 1550 až 1292 před Kristem miloval, když se mohl probíhat a lovit se svými psy, což vyplývá i ze skutečnosti, že na jednom sarkofágu před vchodem do Tutanchamónova hrobu byl vyobrazen bůh Anubis. Anubis je bůh z egyptské mytologie, který chránil mrtvé před zničením. Anubis byl často zobrazován v poloze ležícího psa s hlavou šakala.

Lord Carnavon, mecenáš Howarda Cartera, po otevření hrobu vážně onemocněl. V den jeho smrti se udály zvláštní věci. V Káhiře zhasla všechna světla a jeho pes v Anglii začal výt a poté zemřel. Říkalo se tomu „faraónovo prokletí“. O této události dokonce vznikl stejnojmenný film a i zde je vidět faraónský pes, který umírá v Anglii, když jeho pán zemřel v Egyptě po otevření hrobu.

Ze skutečnosti, že se nalezlo mnoho nabalzamovaných psích ostatků, vyplývá, že psi hráli důležitou roli v životě Egypťanů. Někdy se nacházeli v hrobech jejich pánů, ale velice často měli své vlastní hroby. Původní obyvatelstvo Nilské delty považovala psa za boha a truchlilo nad jeho smrtí. Na jednom velkém pohřebišti západně od Cheopsových pyramid blízko Káhiry byl nalezen náhrobní nápis tohoto znění: „Pes, který je zde pohřben, byl strážcem Jeho Majestátu.“ Abuvtiyuv bylo jméno onoho psa, který byl slavnostně pohřben ve zděné hrobce v královské rakvi s parfémovanou mastí a množstvím jemných látek a kadidla.

Středozemní plemena
Mnoho středozemních plemen pochází z afrického druhu Tesem, který byl do Starého Egypta dovezen z Etiopie. Vyobrazení ležícího boha Anubise se přesně shodují s podobou Tesem. Tesem měl velké stojící uši, štíhlé nohy a vtažené břicho. Nomádi z kmenu Berberů pocházející ze Severní Afriky již dlouho před Egypťany vytvářeli obrazy plemene Tesem.
Tyto psy si sebou svého času brávali na cesty z Egypta kartágští, římští a féničtí obchodníci, a tak se tato zvířata dostala až do oblasti zemí kolem Středozemního moře.
Z plemene Tesem pochází mnoho dalších psích plemen, jako je na Ibize podenco ibicenco, mallorquin kolem Barcelony, podenco canari na Kanárských ostrovech, v Portugalsku podengo portugues, na Sicílii cirneco dell´Etna, na Krétě kritikos ichnitalis a na Maltě jednobarevný kelb tal-fenek. Dnešní psi náležející k těmto plemenům, s výjimkou malého podenga portugues, jsou štíhlí, silní, pro rychlost stavění psi se zataženým břichem a velkýma stojícíma ušima. Jsou to vynikající lovečtí psi, kteří dokáží lovit jak samostatně, tak ve smečce. Mají skvělý čich, jsou rychlí a pružní, čímž se hodí především k lovu králíků a zajíců, ale také k lovu větší vysoké zvěře.

Egyptský nebo maltézský?
Ale nachází se původ toho, co dnes známe jako faraónský pes, skutečně v Egyptě? Kelb tal-fenek, což doslova znamená „králičí pes“, je maltézského původu. Existují domněnky, že toto plemeno nepochází ze psů přivezených z Egypta, ale z primitivní rasy psů s odstálýma ušima, která se již od starověku objevovala v různých kulturách kolem Středozemního moře.
Ve své knize „A Study of the Maltese Kelb tal-Fenek“ popisuje autor Cecil Camileri v roce 1995, že po důkladném archeologickém a historickém studiu tu je důkaz, že kelb tal-fenek je maltézského původu a že tato znalost sahá až do římského období. Rovněž ve svých knihách dospívá k závěru, že kelb tal-fenek není plemenem egyptským.
Studie o genetickém původu ušlechtilých psů, publikovaná v roce 2004, kterou provedlo výzkumné centrum Fred Hutchinson Cancer Research Center v Seattlu (USA) s podporou amerického chovatelského klubu (Kennel Club), udává, že maltézský kelb tal-fenek vznikl ze psů různých původů a nepochází tedy výhradně z afrického psa Tesem.

Kelb tal-fenek nebo faraónský pes?
V roce 1974 byl kelb tal-fenek dokonce prohlášen národním psím plemenem Malty. Na počátku šedesátých let, krátce před skončením anglické koloniální diktatury na Maltě, objevily některé britské rodiny žijící na Maltě kelb tal-fenka jako domácího psa. Jednou z těchto osob byla paní Pauline Block (Twinley kennels) a spolu s Lionelem Hamilton-Renwickem a Anne a Davidem Liddel-Grainger tyto psy později vyvezla do Anglie.
Už během chovu prvního vrhu byla podána žádost, aby anglický Kennel klub toto plemeno oficiálně uznal pod jménem kelb tal-fenek. Anglický Kennel klub však toto jméno neakceptoval, protože neschválil slovo „králičí“ v názvu. S písemným zamítnutím se paní Block a pán a paní Liddel-Graingerovi v roce 1965 obrátili na Union Internationale Cynologique des Levriers (UICL), kde jim sdělili, že tato maltézská rasa je u nich známa pod jménem „Pharaoh Hound“. Současně v tomto roce UICL publikovala první standard plemene maltézského psa. O několik let později akceptovala komise pro standardy FCI standard UICL pod jménem „Chien Pharaon“. Mezitím v Anglii přijali jméno Pharaoh Hound a v roce 1969 zde vniklo první sdružení pro toto plemeno.

What´s in a name?
V roce 1969 si Malta přála, aby se jméno opět změnilo na kelb tal-fenek. Z důvodu skutečnosti, že jedna a ta samá rasa měla existovala pod dvěma názvy, měly Malta a Anglie společně vytvořit jeden standard plemene, který by akceptovala jak FCI, tak anglický Kennel klub. Ale protože tajemník maltézského Kennel klubu jaksi „zapomněl“ standard plemene podat na FCI, používal se v období 1965-1974 dočasně standard, který v roce 1963 vytvořila UCL.
Po dlouhém otálení konečně Anglie a Malta vypracovaly nový standard a tento v roce 1974 akceptoval Kennel klub a v roce 1977 i FCI. Díky tomuto uznání byl na maltézské liře vyobrazen faraónský pes. Tato mince platila až do roku 2007.
Protože kelb tal-fenek pomalu ztrácel svou identitu jako pes Malty, pořádal se v dubnu 1978 na Maltě „Festival of Pharaoh Hounds“ a u FCI byla podána nová žádost, aby se toto jméno přece jen změnilo na Kelb tal-Fenek. V roce 1980 oznámila FCI svůj záměr jméno rasy změnit a zachovat starý standard. V italské Veroně se rozhodlo, že standard 248, prezentovaný UICL, nahradí 248b, který vytvořila Malta pod patronací Anglie. Tento standard byl vytvořen pro Pharaoh Hound.
Všichni psi, kteří už byli zaregistrováni jako „Chien de Pharaon“, měli spadat pod Ibizan Hound, a psi podobající se kelb tal-fenek, měli být nadále označováni jako Pharao Hound.
V roce 1987 Anglie tento standard dále modifikovala a toto plemeno mělo nadále existovat pod jménem Pharaoh Hound. Tento standard 248c schválilo zasedání FCI v Jeruzalémě. Dnešní standard je platný od 9. srpna 1999, ovšem s poznámkou, že originální publikace se datuje z roku 1987 a ještě stále s těmito slovy: „Origin: Malta. Patronage: Great Britain.“

Vývoj plemene
Psi z Malty, kteří skutečně stáli u zrodu dnešního chovu, byli tedy do Anglie dovezeni kolem roku 1960. Manžel paní Pauliny Block byl generálem ozbrojených jednotek v Libii a na Maltě a ona tím tak získala možnost, aby si v roce 1963 koupila svého prvního faraónského psa „Bahri“. Dala mu jméno „Bahri of Twinley“. V roce 1968 dovezl Lionel Hamilton-Renwick mimo jiné i fenku „Birling Zahara Merymut“, fenu, která se jako první faraónský pes mohla projít po červeném koberci Cruftových. O tři roky později, v roce 1974, byly v rámci tohoto plemene uděleny první CC.
Celkem se v období od roku 1963 do roku 1978 dovezlo z Malty do Anglie asi 20 faraónských psů. Je to překvapivě nízký počet za dobu 15 let, především pokud bychom to srovnali s jinými plemeny chrtů. Jedním z nejvíce uznávaných chovů v Anglii byl ovšem „Merymut“ patřící dámám Monice Still, Jean Druce a Chris Singer.
Prvního faraónského psa importovala do Ameriky paní Ruth Taft Harper. Poté, co byla odchována řada faraónských psů, zde bylo toto plemeno uznána americkým Kennel klubem teprve v roce 1983. Velmi pozitivně v tomto směru zapůsobila především paní Rita Laventhal-Saks z chovné stanice „Beltara“.

Chov v Nizozemí
První vrh faraónských psů, který měl význam pro další rozvoj rasy v Nizozemsku, se narodil v roce 1982 z anglické fenky „Merymut Nofretete“ a dánského psa „Fallohide Sir Amenophis“. Z nich se narodila fenka „Teti-Senjura of the Netherlands“, která svými třemi vrhy vtiskla plemenu výraznou pečeť. Byla mimo jiné matkou nejúspěšnějšího psa „Seosostris-Antef of the Netherlands“, který se mnohokrát stal Best of Group a v roce 1991 na mezinárodní výstavě psů v Rotterdamu dokonce Best in Show. Toto bylo poprvé v historii rasy, kdy faraónský pes získal ocenění BIS na výstavě CACIB. Ve stejném roce se také umístil na druhém místě v soutěži špičkových psů. Z celého světa byl o tohoto psa enormní zájem, aby ho bylo možné použít jako krycího psa, ale on byl z nějakého důvodu neplodný.
Další generace, nakombinovaná s americkým psem z chovné stanice Shema, přinesla stejně úspěšnou fenku „Shamu-Amenjura od the Netherlands“. Její potomci se rozšířili po celém světě, od Ruska až po Ameriku.

Královský nádech
Z nějakého důvodu bylo toto plemeno ve skandinávských zemích vždy o něco populárnější než v Nizozemsku. Není to jen tak pro nic za nic, že se faraóni mnohem častěji v těchto zemích stávají Best in Show. Je ovšem pravda, že jejich chov je zde mnohem rozšířenější. Již dříve zmíněný dánský pes „Fallohide Sir Amenophis“ si zaslouží zvláštní historku.
Na světové výstavě v Dánsku v roce 1976 se mnoho lidí shromáždilo kolem kruhu, v němž byli hodnoceni faraónští psi. Přišel sem i Jeho Královský Výsost dánský princ Hendrik, aby se přesvědčilo jak si vede jeho odchovanec. Ještě toho dne se jeho pes stal navíc i světovým šampiónem. Jednalo se o psa s příhodným jménem Tutankhamon. Tento pes se stane později otcem Fallohida Sira Amenophise. Princ Hendrik ostatně nebyl jediným příslušníkem královské rodiny, který se zabýval chovem faraónských psů. Také monacká princezna Antoinette, která je ještě stále patronkou anglického klubu chovatelů faraónských psů, se velice zasadila o toto plemeno.

Užitkový pes
Na Maltě se tito psi využívají při lovu králíků. Někdy se také používají k doprovodu stáda koz a někdy dokonce loví ptáky ve vzduchu. V přirozené povaze faraónského psa je, že dokáže lovit sám, ale ani s lovem ve smečce nemá problémy. Hluboce zakořeněný lovecký instinkt je výsledkem selektivního chovu nesčetných generací maltézských lovců.


Putování staletími
„Chtěl bych poprosit, abyste se na chvíli zastavili a zasnili, tak abychom se mohli vydat nazpět staletími. Dotkněme se nohama horkého písku v zemí faraónů. V myšlenkách se člověk cítí, jako by to byl právě on, kdo je pověřen chovem, výchovou a tréninkem psů pro panovníka. Standardy na papíře sice ještě neexistují, ale tito lidé mají hluboké znalosti a vycvičené oko, aby dokázali faraónovi vybrat správného psa.
Během mnoha let naši předkové tímto způsobem udržovali se ctí toto plemeno, osvojili si mistrovské chovatelské umění a naučili se z každého vrhu vybrat a uchovat to nejlepší. Podařilo se jim vyšlechtit jak společenského, tak loveckého psa. Oni vlastně vytvořili jakýsi virtuální standard a předali nám tuto dovednost, abychom rasu udrželi takovou, jaká ještě dnes stále existuje.
Své jemné umění dokonale ovládali a díky svému úkolu se cítili se psi natolik spjati, že jejich krásný, vyrovnaný pes je k poznání ještě i po tisící letech. A stejně jsou na tom i dnešní zanícení chovatelé psů, kteří kráčejí v jejich šlépějích, ovšem vlastní cestou.
André van den Broek


Selekce dobrého lovce začíná u štěněte. Když se však určité štěně vybere, začne se používat teprve, až je mu jeden rok, ne dříve. Cvičí se s králičí kožkou.
Lov probíhá v noci a nejlépe za jasné oblohy a při lehkém severním větru. Psi pak pracují proti větru, aby je králík nemohl cítit. Během lovu chytá pes, stejně jako jiní chrti, často ještě v běhu svou kořist na úprku. Faraónský pes však neloví pouze podle toho, co vidí, také čich a sluch jsou zvláště důležité při lokalizaci kořisti. A jakmile faraónský pes svou kořist lokalizuje, dává to najevo hlasitým štěkáním, typickým zvukem, který se nazývá „kurriera“. Je to také jediný pes, který při běhu nebo během výcviku štěká, už když se žene za kožkou.
Jakmile je králík lokalizován, vyšle se do nory fretka s rolničkou kolem krku. Díky svému mimořádně ostrému sluchu slyší psi rolničku i nad zemí a přesně tak vědí, odkud by králík případně mohl vyběhnout ven. V okolí se pak umístí záchytné sítě, tzv. „xbiek“. Králík tak vběhne do pasti a psi ho usmrtí. Poté musejí lovci asi půl hodiny čekat, než mohou zase začít lovit, protože všichni králíci v okolí samozřejmě slyšeli štěkání psů. Je tedy třeba nejprve vyhledat novou lokalitu. Toto se opakuje několikrát za noc.
Faraónský pes není žádný typický honící pes a také žádný typický stopař, ale spíše směsí těchto dvou typů.

Povaha
Faraónští psi jsou hraví, inteligentní a přátelští psi. Silně se váží na svého pána a jeho rodinu, aniž by se vnucovali. Během výchovy je velice důležité, abychom byli konsekventní, ale to samozřejmě platí pro každé štěně. S dětmi vycházejí poměrně dobře, pokud si na ně v mladém věku zvyknou. Toto plemeno již prokázalo svou mnohostrannost. V současné době existují psi, kteří se věnují psímu sportu „agility“, a dokonce i takoví, kteří získali diplom „vodících psů v dopravě“. Jinými slovy: s dostatkem trpělivosti a času dokážete s tímto plemenem všechno.

Standard plemene
Faraónský pes je středně velký pes, takže ani velký, ani malý. Musí mít silné kosti i tělo, aby mohl dělat práci, ke které je určen. Proto má také hluboký, mohutný hrudník s pružnými žebry, kdy se lehce rýsuje jejich dolní linie. Tělo je o něco delší než vyšší. Dlouhý, suchý a svalnatý krk nese dlouhou, suchou a nádherně tvarovanou hlavu. Má tvar tupého klínu, je souběžná, čenichová partie je poněkud delší než mozkovna s lehce vyznačeným stopem. Oválně tvarované oči mají jantarovou barvu, stejně jako srst. Uši jsou široce nasazené, dále jemné a velké a jejich pozice je zhruba „za pět minut jedna“.
Končetiny jsou rovnoběžné, v předu i vzadu, vzadu lehce prohnuté. Tlapy jsou správně tvarované, ovšem žádné kočičí tlapky. Je třeba silných nášlapných polštářků, aby mohli psi správně pracovat. Vždy znova se objevuje slovo silný.
Ocas je u kořene mohutný, umístěn na lehce zaobleném hřbetu, ke konci se zužuje. Nošen výše, je lehce zahnutý. Pes musí vykazovat ladný, volný pohyb, dobře poháněný a s paralelními běhy. Srst je krátká, jemná a lesklá barva je tříslová. Bílá je povolena na prstech a na hrudi. Bílá špička ocasu je žádoucí.
Záměrem standardu je uchovat faraónského psa v takové podobě, v jaké ho po celá ta léta chovali na Maltě.

Zdraví
Jedná se o poměrně zdravé plemeno, nepříliš náchylné k chorobám. Průměrný věk faraónských psů je obecně čtrnáct až patnáct let. V Americe probíhal počátkem devadesátých let výzkum týkající se kromě jiného i dysplazie kyčlí. Ze zhruba padesáti pěti zkoumaných psů z nich dva vykazovali lehké příznaky DKK. Vedle toho se mezi nimi také vyskytovali psi se srdečními problémy a gastrointestinální poruchy. Na samotné Maltě je vážným problémem leishmanióza. Existují však i náznaky, že si toto plemeno do jisté míry vypěstovalo proti této chorobě imunitu. Bodavý hmyz, který tuto chorobu přenáší, nelétá nikdy výše než asi dva metry a může bodnout pouze ve chvíli, kdy se zvíře nepohybuje. Proto se nesmí psi nikdy nechávat spát venku na zemi. Sedláci na Maltě nechávali proto po celá léta spávat své psy na rovných střechách domů, aby je tak proti této nemoci ochránili.
V minulosti se tomuto plemenu připisovala dvě dědičná onemocnění, a to patella luxatie a monorchismus. Dělo se tak sice pouze sporadicky, ale k výskytu došlo. V této chvíli se zdá, že plemeno nemá žádné zásadní zdravotní problémy, což ovšem nikdy nelze říct se stoprocentní jistotou.

Sdružení chovatelů plemene
Nizozemské sdružení chovatelů afgánských chrtů a dalších východních honících plemen (NVOW) bylo založeno v roce 1935 a od roku 1977 zastupuje také zájmy chovatelů faraónského psa. Ke čtyřem původním plemenům, což byli afgánský chrt, saluki, sloughi a azawakh, se jako páté plemeno přidal faraónský pes. V současné době jsou ještě další plemena, jejichž zájmy NVOW zastupuje, a sice cirnecco d´ell Etna, galgo espagnol, podenco ibicenco, polský chrt a podenco portugues ve všech svých variantách.
Faraónští psi soutěží každý rok o cenu Hana Jüngelinga, nazvanou po zakladateli NVOW.

Více informací:
Knihy
Pauline Block a Rita Laventhal-Sacks: The Pharaoh Hound, (anglicky)
S. Sefscik: Pharaoh Hounds (anglicky)
Joyce Martin a Randall Bullard: The Ancient Egyptian Pharaoh Hound (anglicky)
Cecil Camileri: A Study of the Maltese Kelb tal-Fenek (anglicky)
Brian Sproule: A handbook of Pharaoh Hound management (anglicky)

Webové stránky
Nederlandse Vereniging voor Afghaanse Windhonden an andere Oosterse Windhondenrassen (NVOW): www.nvow.net
www.pharaohond.nl